Když člověk dokončí školu, obvykle si najde práci a začne mu 40-50 let stereotypního života. Já na to šla z opačné stránky. V práci jsem podala výpověď a vydala se na stáž do CERNu (Evropská organizace pro jaderný výzkum), který sídlí v Ženevě, na hranici mezi Švýcarskem a Francií. Samozřejmě mě před tím čekalo větší množství motivačních dopisů a naštěstí jsem byla jedna z těch šťastných 340 studentů z celého světa, kterém se podařilo stáž získat. Celkem je na 13 týdnů a je poměrně dost dobře placená.
Blog
Tak nějak se 20.června stalo, že jsem po 19 letech konečně dokončila svoje studium. Stal(a) se ze mě inženýr(ka). V termínu jsem to zvládla jen díky neskutečné podpory a pomoci mého okolí, za což jim všem děkuji! Státnice jsem zvládla za A, diplomku také za A, takže jsem nadmíru spokojená. A když mi komise gratulovala, ptali se mě, kolik jsem si skočila osobák :D Trochu jsem si tam asi univerziádou šplhla :-) Spolu se mnou také úspěšně státnicoval Petr Douša, bývalý úspěšný kaskadérský skokan na lyžích.
Dopoledne jsme se šly podívat na Tyholt tower, odkud je krásný výhled na celý Trondheim. Ségře se aspoň hezky spojila místa, kde jsme včera byly a samozřejmě jsme se tam nechali (i s Haraldem) zvěčnit.
Ráno se nám nechtělo moc brzy vstávat, protože jsme šly pozdě spát (i když bylo stále světlo, což ségru udivovalo, šly jsme spát až dlouho po půlnoci). Pak jsme se pěšky vydaly do města – prohlédly jsme si kampus Gløshaugen, katedrálu Nidarosdomen, historický most Gamle Bybro, vlek pro cyklisty (jednou jsem na něm byla a nebylo to vůbec jednoduché!), až jsme došly na pláž Korsvika. Na všech důležitých místech jsme se nechaly zvěčnit na ségry dokonale pomalý fotoaparát (který je ale stále lepší, než ten můj). O focení jsem prosila zásadně Nory a zásadně norsky! Pocvičila jsem se tedy v norštině a hlavně jsem měla radost, že jsem se byla schopná reálně domluvit :-) Dokonce často konverzace nebyla pouze: „Kan du ta et bilde av oss?“ Ale musela jsem více reagovat a odpovídat. :-) No ségra samozřejmě čuměla! ;-)
Smlouvu na Moholtu jsem měla do konce června, takže jsem se musela připravit na stěhování. Hned po příjezdu z poslední kabiny (což bylo v sobotu 25.6.) jsem začala balit, uklízet a panikařit, že mám ještě hromadu věcí u můstků. Karel v pondělí 27.6. vyrážel na cestu domů a já zbyla na Moholtu téměř jediná. V neděli a pondělí jsem tedy uklidila v bytě, co se už dalo, v úterý si došla pro věci na můstky a zabalila. Co už bylo zabaleno v taškách jsem nechala odvézt ke kamarádovi, u kterého budeme se ségrou následující týden bydlet. :-)
Po příjezdu z ledovce jsme si naplánovali ještě poslední společný výlet, a to na nejmenší NTNUI kabinu Mortenskåten. Cesta k ní byla velmi jednoduchá, ale přesto se Karlovi podařilo vést nás chvilku špatným směrem a museli jsme se kus vrátit. Cestou jsme se kochali výhledy na hory, kde se občas vyskytovaly ještě kousky sněhu. Tam jsem prohlásila neuvěřitelnou větu, že už mi ten sníh stačí, že už by mohl skončit. Nemožné, že jsem JÁ mohla něco takového vypustit z úst, ale koncem června už to prostě přišlo tak nějak samo.
Když jsme se stopováním dostali na začátek cesty, bylo hezké počasí a my měli dobrou náladu. Jen nám cesta zabrala déle, než jsme předpokládali a my tudíž neměli moc šancí dojít až k další kabině. Po chvíli chůze jsme narazili na malou otevřenou kabinu pro turisty, škoda, že jsme o ní nevěděli včera, mohli jsme tam přenocovat.
18.6. jsme se já a Karel vydali stopem za polární kruh. Přípravy se nám poněkud zkomplikovaly, protože jsme od Toma měli slíbený stan a vařič, ale jemu ztratily aerolinky zavazadlo při cestě z Islandu. Naštěstí vše sehnal Karel od svých známých v Trondheimu, napekli jsme odměny těm, co nám zastaví, a také si připravili hromadu jídla, abychom v horách přežili a vydali se za dobrodružstvím.
Byly to moje druhé narozeniny, na které jsem nebyla doma. Vloni jsem si k narozeninám nadělila premiéru na K-90, letos jsem je zase trávila trošku jinak...
To jsem si zpívala při druhém tréninku (9.6.). Začal poněkud podivně. Ač mi bylo řečeno, že se bude skákat, byl tam pouze jeden pro mě neznámý trenér a nějací profi skokani, co z nejnižší lavičky skákali až dolů. Nakonec jsem se nesměle zeptala, jestli nikdo jiný neskáče a trenér mi řekl, že se můžu přidat k nim (evidentně mě znal). Tak jsem tam skákala s nimi a připadala jsem si hrozně neschopně :D Dala jsem opět jen 4 skoky. Po tréninku jsem měla možnost vidět video a příjemně mě překvapilo, nebylo to tak hrozné, jak jsem očekávala.
Do konce svého pobytu v Norsku jsem měla ještě dva další tréninky, kdy se mi dařilo lépe a lépe, takže doufám, že forma půjde jen nahoru. :-) Nicméně při posledním už mě zase začínaly pobolívat holeně. :-(
Stránky
- 1
- 2
- 3
- 4
- 5
- 6
- 7
- 8
- 9
- …
- následující ›
- poslední »